1. V syntaxi centrální pojem složkové strukturální analýzy. Hlavní myšlenkou takové analýzy je rozklad základního celku na menší systémově definované části (složky), rozklad těchto částí opět na menší části atd., až na úroveň slov (v syntaxi), příp. na úroveň morfémů (v morfosyntaxi) apod., tj. až na složky elementární, dále nedělitelné. (Idea bezprostředních složek immediate constituents (IC) a analýzy na bezprostřední složky (IC analysis // IC analýza) pochází od významného amerického lingvisty 1. pol. 20. stol. L. Bloomfielda.) Při bezprostředněsložkové analýze se tak postupně vytváří celá hierarchie složek. V prvním přiblížení se takový rozklad dá připodobnit „dobrému uzávorkování“. Např. větu (1) Osvobození hrdinnou Sovětskou armádou jsme oslavili v letošním roce obzvláště důstojně můžeme „uzávorkovat“ např. následujícím způsobem [[[[Osvobození [hrdinnou [Sovětskou armádou]]] [jsme oslavili] [v letošním roce] [obzvláště důstojně]]]], což definuje následující s. (zachycuje však jen s. lexikální, nikoli s. morfémové):

Je běžnou praxí reprezentovat struktury přehledným ↗bezprostředněsložkovým stromemn. ve formátu linearizovaného anotovaného uzávorkování (labeled bracketing), které šetří místem. Např. bezprostředněsložkovou strukturu věty (2) Chudí chlapci se smějí hlučně v cirkuse reprezentuje tento strom (2a), který ukazuje jen styl analýzy, nikoli standardní analýzu (2) v nějaké vlivné teorii:

Neterminální složky/fráze jsou tu představeny neterminálními uzly stromu ohodnocenými buď symboly pro fráze (NP, VP, VReflTant…), n. symbolem S ohodnocujícím hlavní složku – kořen stromu, n. tzv. terminálními kategoriemi, zde ztotožněnými se slovními druhy (Adj, Adv, N, Prep, ReflPart, V). Terminální složky, listy stromu, jsou ohodnoceny terminálními symboly, zde slovními tvary věty. Strom jasně ukazuje, jak je věta rozložena na složky a jaké prvky k sobě patří syntakticky těsněji než jiné. Táž struktura se dá jednoznačně vyjádřit i anotovaným uzávorkováním (2b), ukazující jen styl notace, nikoliv standardní analýzu (2).

Anotované uzávorkování (2b):

[[[Chudí_Adj]_AdjP chlapci_N]_NP [[se_ReflPart smějí_V]_VReflTant [hlučně_Adv]_AdvP [v_Prep [cirkuse_N]_NP]_PP]_VP]_S

Je dále běžnou praxí v každé s. definovat její nejdůležitější část, tj. hlavu (head) – podobně jako se v ↗závislostní gramatice určuje řídící člen konstrukce, ↗regent (viz ↗dominace) – a celou s. nazvat jejím jménem; ve výše uvedeném příkladu jsou použity nejběžnější zkratky převzaté z angl.: ↗NP (noun phrase, nominální fráze) – s. podstatného jména, VP (verbal phrase, verbální/slovesná fráze) – s. slovesná, PP (prepositional phrase, předložková fráze) – s. předložková, AdvP (adverbial phrase, adverbiální fráze) – s. adverbiální apod. Za nejdůležitější podsložku klauze se pokládá VP, jako symbol pro s. větnou, čili klauzi n. skupinu klauzí, v počátcích bezsprostředněsložkových analýz používalo se však písmeno S (sentence), dnes je standardní analýza věty jako ↗CP (complementizer phrase, komplementizérová fráze) – s. ↗komplementizér. (Příklad je pouze ilustrativní a nečiní si nárok na to, aby se na jeho základě prováděla analýza č. věty.) S., která kromě hlavy obsahuje i všechny prvky, které k této hlavě syntakticky patří (např. s. hrdinnou Sovětskou armádou), se nazývá s. maximální (maximální projekce hlavy), na rozdíl od s. (projekce) submaximální (např. Sovětskou armádou). Proto někteří autoři rozlišují mezi termíny konstituent a fráze. Zatímco pojem konstituent používají v obecném smyslu pro označení libovolné složky, pojem fráze používají výhradně pro označení s. maximální. V tomto pojetí je tedy každá fráze konstituentem n. složkou, ale ne každá složka je frází. Vedle s. lexikálních, tj. složek, jejichž hlavu tvoří ↗lexikální kategorie (v počátečním Chomského modelu jde o NP, VP, AP – adjektivní složka – a PP), se ve variantách ↗TGG od 80. let 20. stol. rozlišují i složky, jejichž hlavu tvoří ↗kategorie funkční, např. IP (inflection phrase, dříve S, resp. S’), už zmíněná ↗CP, ↗DP (determiner phrase), ↗DegP (degree phrase) a mnoho jiných; srov. ↗X‑bar teorie, specifikující obecné schéma možných syntaktických struktur pro teorie ↗TGG v 80. letech, a ↗bare phrase structure, objevující se v rámci ↗MP; viz také ↗dominace.

Mezi uzly reprezentujícími fráze existují pro syntax relevantní vztahy, které závislostní syntax zná (vztah matky a dcery), avšak i vztahy, jež závislostní syntax nezná (vztah sesterství, ale hlavně: ↗c‑komando, resp. ↗m‑komando). Do vzniku teorie ↗G&B (government and binding) byla fráze dvourovinná, od G&B je (v silné verzi) ↗X‑bar teorie trojrovinná, ve verzi ↗bare phrase structure v MP už zase dvourovinná. Do vzniku X‑bar syntaxe bylo v chomskyánské verzi generativní gramatiky povoleno i ternární větvení, po ní už jen větvení binární. Významný posun teorie frázové struktury představuje ✍Kayne (1994).

Lingvisticky důležitým jevem jsou složky nespojité // složky nesouvislé (discontinuous constituents). Označují se tak takové s., jejichž části by v nepříznakovém případě stály vedle sebe, ale v případě příznakovém dochází právě k nespojitosti (a výše naznačené „dobré uzávorkování“ nelze provést). V č. lingvistické tradici, která je orientována nikoli na složkovou, nýbrž na závislostní syntax, se mluví o ↗neprojektivních konstrukcích: (a) Ke kolikátému tě předvolali výslechu? × (b) Ke kolikátému výslechu tě předvolali?; (a) Ten poškozený soubor se mi nepodařilo otevřít × (b) Nepodařilo se mi otevřít ten poškozený soubor; (a) Včera jsem se mu ho rozhodl koupit × (b) Včera jsem se rozhodl mu ho koupit. Ve složkové analýze se nespojité složky (a) buď odvozují transformacemi (různé druhy pohybu, jako např. ↗šplhání klitik, ↗skrembling, ↗raising, topika(liza)ce  (umístění fráze do ↗topiku) a fokus(ali)zace (umístění fráze do fokusu), wh-fronting (umístění ↗wh-fráze do levé periferie věty), ↗extraposition aj.) z odpovídajících pozic, v nichž jsou příslušné složky generovány, n. (b) v přístupech netransformačních jsou i ony analyzovány jako zvláštní případy konstrukcí spojitých.

Testy konstituentnosti

Základní operativní testy složkovosti (zda konkrétní řetězec slov v konkrétní větě tvoří souvislou složku určitého druhu) jsou testy substituční, tj. možnost vzájemné záměny tohoto řetězce s „podobnými“ řetězci v jiných větách (striktně vzato ve všech jiných větách daného jaz.). Právě tato „podobnost“ (ekvivalence vůči zaměnitelnosti) definuje určitý druh složky; zaměnitelností se přitom rozumí zaměnitelnost při zachování gramatické správnosti – nikoliv ale nutně smysluplnosti – věty: (3) Žena zběhlého vojáka oslovila tichým hlasem; (4) Tichým hlasem požádala právní zástupkyně prezidenta o milost; (5) Pohledná letuška uklidňovala znepokojeného cestujícího. Slova / skupiny slov žena, právní zástupkyně a pohledná letuška tvoří jeden typ s., totiž jmennou frázi (NP) s rysy nom.sg.fem. Reprezentanty této s. ve větách (3)–(5) lze libovolně zaměňovat bez jakékoliv újmy na gramatické správnosti výsledku. Skupina slov žena zběhlého vojáka z (1) s. naproti tomu netvoří (ovšem ve větě Žena zběhlého vojáka strádala s. tvoří, neboť s. zběhlého vojáka je nominální skupinou ve funkci atributu substantiva žena, protože sloveso strádat je intranzitivní a s. zběhlého vojáka nemůže být jeho předmětem).

Zajímavý je případ skupin právní zástupkyně a právní zástupkyně prezidenta z (4). Skupina právní zástupkyně je reprezentantem s. nazvané jmenná fráze (NP) v subjektové pozici. Stejným testem, kterým byla identifikována, lze ukázat, že i skupina právní zástupkyně prezidenta je reprezentantem téže s., tj. že skupiny právní zástupkyně a právní zástupkyně prezidenta v (4) patří ke stejné s. Každá z výše uvedených skupin patří ovšem k jiné složkové analýze věty (4); s. právní zástupkyně k analýze věty s významem „žádost o prezidentskou milost“, s. právní zástupkyně prezidenta k analýze věty s významem „žádost prezidentovy právní zástupkyně“. Je tedy vidět, že v případě (syntaktické) homonymie má věta více složkových analýz.

Od tohoto základního testu jsou specializací, kdy se test místo nahrazování obecnými skupinami slov provádí nahrazováním slovy speciálními, odvozeny testy další, a to především test pronominalizační a test otázkový. Pronominalizační test spočívá v tom, že se ve větě nahradí skupina slov zájmenem. Pokud je toto nahrazení možné, pokládá se příslušná skupina slov za s.: např. v (3) lze skupinu zběhlého vojáka nahradit zájmenem ho, v (5) skupinu znepokojeného cestujícího zájmenem jej apod. Otázkový test spočívá v tom, že se skupina slov (potenciální složka) nahradí tázacím slovem (zájmenem n. příslovcem) a vyzkouší se, zda lze z takto upravené věty utvořit větu tázací. Např. ve (4) se určí s. v obou analýzách tak, že se postupně ptáme Jak požádala právní zástupkyně prezidenta o milost? – tichým hlasem; Kdo požádal prezidenta tichým hlasem o milost? – právní zástupkyně; Kdo požádal tichým hlasem o milost? – právní zástupkyně prezidenta; Oč požádala tichým hlasem právní zástupkyně prezidenta? – o milost.

Příkladem testu nesubstitučního je koordinační test (↗koordinace): co lze koordinovat, je s.: V (5) je tedy s. např. skupina znepokojeného cestujícího (Pohledná letuška uklidňovala znepokojeného cestujícího a ostatní členy posádky), slovo znepokojeného (Pohledná letuška uklidňovala znepokojeného, a nadto velmi drze se chovajícího cestujícího) apod.

Kromě uvedených (a dalších) testů, které mají platnost pro mnoho jaz., je možné pro č. užívat relativně spolehlivého příklonkového testu: jde o test založený na pozici větných ↗klitik, které musí následovat těsně za první s. věty, tj. test založený na faktu, že skupina slov stojící před první větnou klitikou tvoří s. Např. pozice klitiky se ve větě (4) Právní zástupkyně prezidenta se zděsila vymezuje skupinu slov právní zástupkyně prezidenta jednoznačně jako s. Přítomnost klitiky znemožňuje čtení „zděšení právní zástupkyně prezidentem“ analogické významu „žádosti o prezidentskou milost“ ve (4) a jedině přípustný význam je „zděšení prezidentovy právní zástupkyně“ analogický významu „žádosti prezidentovy právní zástupkyně“ v (4). Viz ale ↗dominace.

Žádný z uvedených testů není zcela spolehlivý n. není vždy proveditelný; proto je potřeba při určování s. vždy aplikovat pokud možno několik testů, jejich výsledky porovnat a jistě i konfrontovat s intuitivní představou o tom, co lze (a co nelze) rozumně za s. považovat.

Pro č. syntax se složková analýza běžně nepoužívá ve strukturalisticky orientovaných modelech ↗DVS a ↗FGP, ani ve šmilauerovské školské syntaxi (srov. ↗české poválečné mluvnictví); tradiční č. syntaktologie je ↗závislostní gramatika. Bohemistické analýzy ve formátu ↗IC analýzy se do konce 80. let 20. stol. objevují především v literatuře zahraniční (především americké, ale i německé), poté však i u nás; zabývají se syntaktickými problémy v rámci jednotlivých modelů ↗TGG, n. v rámci ↗HPSG anebo jde o přísně formalizované (a tedy běžnému uživateli v podstatě nepřístupné, protože jen velmi těžce srozumitelné) systémy popisující gramatiku č. (správněji: vybrané konstrukce č. syntaxe), např. pro účely automatického zpracování jaz. na počítači (✍Oliva, 1997).

Viz též ↗dominace, ↗bezprostředněsložkový strom, ↗bezprostředněsložková gramatika.

2. V lexikologii se užívá taky termín fráze, ale ve zcela jiném významu než složka: viz ↗fráze.